Alivio centrum
MUŽSKÁ NEPLODNOST
(redaktorka Lidových novin Zdena Lacková kladla otázky PhDr. Markétě Rokytové, odpovědi sloužily jako podklad pro článek v Lidových novinách, který vyšel dne 13.2.2013)
Léta se mluvilo o „neplodné ženě“, která nedala svému muži potomka. Jenže teď se stále častěji hovoří o mužské neplodnosti. Vy nabízíte psychickou podporu párům, které podstupují léčbu neplodnosti. Jak podle Vašich zkušeností nesou „cejch“ neplodnosti ženy a jak muži? Prosím, porovnáte rozdíly? Platí, že muži si na své plodnosti zakládají jako na nezbytném znaku mužnosti a nesou neplodnost hůř než ženy, které nemohou počít dítě?
Plodnost je důležitá pro muže i pro ženy. Neplodnost stále ještě není vnímána širší veřejností jako zdravotní problém, ale jako jakási „neschopnost“. Asi je to hluboce zakořeněno i historicky, protože se v podstatě odjakživa vyznával kult plodnosti. Muž by měl podle tradice zplodit syna, žena by měla být schopna přivést na svět kupu dětí. A přivést na svět potomka je i biologicky zakotvená potřeba, o to těžší je, když to nejde.
Jeden opravdu zásadní rozdíl v léčbě neplodnosti mezi mužem a ženou opravdu existuje. Je-li příčina diagnostikována u muže, musí dodat ejakulát a v některých případech musí podstoupit urologickou operaci. Žena však musí absolvovat všechny zákroky umělého oplodnění, včetně obávané hormonální stimulace. A tato nerovnováha přináší do vztahu celou řadu problémů, objevuje se často pocit viny ze strany muže, někdy pocit křivdy ze strany ženy. A pokud tyto pocity zůstanou neošetřeny, mohou ve vztahu napáchat velké škody.
A ještě jeden rozdíl mne napadl: Zásah do intimity. I když muž i žena musejí podstoupit řadu vyšetření, žena je na podobné zásahy do intimity zvyklejší, chodí ke gynekologovi častěji a musí se umět s tou situací nějak vypořádat, je "trénovaná". Pro muže to je často první podobná zkušenost, navíc doprovázená něčím, "co se na veřejnosti nedělá". Tedy k vyšetření ejakulátu musí jít masturbovat. Pro mnoho z nich je to opravdu těžko překousnutelný problém. Někteří to jednoznačně odmítli. Obzvlášť když muži dá sestřička v plné čekárně do ruky kelímek a ukáže mu dveře, kam má jít. Naštěstí už se od této praxe dost ustupuje a většina pracovišť to má ošetřeno citlivě a diskrétně. A tady se někdy objevuje další téma pro partnerský konflikt: Muž se brání, přijde mu to potupné, žena argumentuje, že to ona musí podstupovat pořád a on tam není schopen jít ani jednou.
Hovoříte s párem, nebo raději s muži samotnými?
V mé ordinaci stále mnohonásobně převažují ženy, občas se objeví pár. Samotný muž přišel ke mně kvůli této problematice jen jednou. Ženy jsou zvyklejší o svých problémech hovořit, proto pro ně cesta k psychologovi bývá snazší. Navíc jedna z největších deviz psychologické ordinace je fakt, že psycholog je pro ně člověkem neznámým, nepatřícím do jejich soukromého života. Proto mohou hovořit i o nejhlubších bolestech, strachu, nejistotách, aniž by tím před někým známým ukázali víc slabin, než by chtěli. Vše, o čem hovoří, zůstane jen v bezpečí stěn psychologovy pracovny. Muži mají trochu jiné adaptační mechanismy na zvládání krizí. Přesto bych považovala za velmi dobré, kdyby muži cestu do psychologovy pracovny našli taky. A opravdu velmi bych doporučovala, aby k psychologovi chodil celý pár. Nejen že to je problém a současně zájem jich obou. Pocit, že táhnou za jeden provaz může být hodně posilující. Z hlediska psychosomatické medicíny může být zdrojem problémů třeba nějaký starší neřešený konflikt nebo nějaké nejistoty, nerovnováha ve vztahu. A to by dobrý psycholog měl být schopný otevřít a ošetřit.
Jak lze s mužem komunikovat o jeho neplodnosti? Chce se o tom vůbec bavit?
Nikdo určitě nebude pochybovat, že to je téma velmi citlivé. Pokud však muž do ordinace psychologa přijde, už je aspoň trochu připraven o svém problému mluvit. I tak však pro něj bývá těžké na téma neplodnost hovořit. Andrologové a urologové se shodují na tom, že když sdělují muži diagnózu, zpochybňující oplodnění partnerky, je to stejně těžké, jako sdělování život ohrožujících diagnóz. Takže těžké to pro ně opravdu je.
Jak se má partnerka chovat k muži, který dostal zprávu, že příčinou neplodnosti páru je on, že nemá třeba žádné zdravé spermie v ejakulátu?
Napadlo mne jediné slovo: Trpělivě. Neexistuje žádný zaručený recept, protože každý muž to vnímá jinak. (Samozřejmě to platí i o ženách.) Někoho chlácholení opravdu uchlácholí, někoho rozčílí jako nemístná lítost. Proto to, co by platilo u jednoho, nemusí platit u druhého. A stejně tak se to proměňuje s časovým odstupem od těžké zprávy. Ze začátku by mohlo pomoci soustředit se na přítomnost. Neřešit, co bylo ani kudy dál. Až po nějaké době přijde čas na rozhodnutí, co dál. Ale to se snadno radí, hůř dělá. Člověk má nutkání hned při špatných zprávách okamžitě situaci řešit, aby se tím nějak bránil nepřízni osudu. Ale v akutní fázi těsně po špatných zprávách od lékařů opravdu není špatné třeba odjet na pár dní na dovolenou nebo si naplánovat nějaký příjemný program doma a řešení hledat až později.
Prosím o kratičkou kazuistiku či dvě – příběh Vašich klientů - jak se muži se zprávou o své neplodnosti vyrovnávali?
Jeden útržek kazuistiky se týká muže, kterého jsem vlastně nikdy neviděla. Chodila ke mně jeho žena, několikrát prošla umělým oplodněním, ale kvalita manželových spermií moc nedávala šanci na otěhotnění. Proto se tento pár domluvil, že zkusí sperma dárcovské. A paní mi říkala: „Vlastně se teď poprvé po tolika letech snažení bojím pozitivního gravitestu, protože to pro mého muže bude hodně těžké.“ Vlastně by to byl „důkaz jeho selhání“. I když všichni samozřejmě vědí, že o žádné selhání nejde. Jenže to vědí jen rozumem. Pocitově to však často zůstává na úrovni selhávání.
Jiná žena docela kategoricky po manželovi vyžadovala souhlas se spermatem od dárce. Manžel opakovaně hovořil o tom, že to pro něj není snadné rozhodnutí, že neví, jak by to dítě přijal, že by pro něj byla snazší adopce, že..., že..., že... Zkrátka otevřeně hovořil o tom, že to je pro něj řešení v této chvíli nepřijatelné. Jeho žena však jednoznačně trvala na tom, že když je „problém“ u něj, souhlasit prostě musí.
V podobných situacích (a rozhodně jich není málo) jsem vždycky velkým zastáncem toho z partnerů, který je v rozhodování o krok „pozadu“. Je hodně důležité, aby s každým krokem v procesu umělého oplodnění souhlasili oba partneři. Opravdu souhlasili. Nejen to tomu druhému odkývli, protože „co jiného mi zbývá.“ Pokud by některý z partnerů měl problém, že byl tím druhým někam vmanipulován nebo že udělal něco proti svému přesvědčení, může to být buď časovanou bombou ve vztahu, případně mu to může trochu zkomplikovat přijetí dítěte.
A ještě je hodně častý jeden způsob, jak se lidé snaží s touto zprávou vyrovnat. Platí pro muže i pro ženy. Nejsou řídké situace, kdy se neplodný partner snaží s tím plodným rozejít, aby mu otevřel cestu k dítěti a vyhnul se riziku, že by třeba ten plodný s ním byl jen z lítosti. Někdy důvod řekne otevřeně, čímž tomu plodnému dává šanci na situaci adekvátně zareagovat. Jindy se však ten neplodný snaží toho druhého odpudit, zahnat, rozbít vztah, aniž by ten pravý důvod udal. Tím tomu druhému bere šanci říct: "Ale já s Tebou chci být i bez dětí!"
Je pro muže snadné podrobit se urologické operaci, při níž lékař hledá v tkáni varlete alespoň zárodek zdravé spermie?
Myslím, že každý muž na tuto operaci jde s určitou dávkou napětí. Není divu. Nejen že to je často poslední šance na vlastní dítě, takže na výsledku hodně záleží. Je to chirurgický zásah do nejintimnějších partií. Někteří to stále odkládají a odkládají, ale tím se často vystavují partnerským konfliktům, protože partnerka musí čekat, až se partner rozhodne. Někteří ji podstupují jako nutné zlo. Někteří však k tomu přistupují tak, že to je jejich přínos ke společnému cíli. Zmiňovala jsem pocity viny, které muž mívá, je-li on tím, proč se miminko nedaří. A takto si "svoji vinu odčiňuje". Jsem v těchto situacích velkým odpůrcem slova "vina", ale vnímáno to tak bývá. Musím ještě podotknut, že těchto operací je opravdu minimum, většinou se problém řeší jinými setami.
Co pomůže muži přijmout fakt, že sám dítě nezplodí? Jaký je podle vašich zkušeností přístup mužů k tomu, že by partnerka byla oplodněna semenem dárce ze spermabanky? Jaké jsou argumenty mužů pro a proti?
Platí totéž, co jsem zmiňovala výše. Každý muž to má jinak, je nutno proto vidět každého jako individualitu, neočekávat, že "vnímá-li to kamarádčin manžel takto, musí to tak vnímat i ten můj". Argumenty PRO jsou například touha po dítěti jako takovém, nejen geneticky vlastním, také umožnit ženě zažít těhotenství, je to pro ně lepší varianta než adopce a podobně. Argumenty PROTI jsou strach z nepřijetí "kukaččího" dítěte, strach, že bude partner v rodině jen tím "externím živitelem", když dítě bude napůl manželčino, navíc ona normálně projde těhotenstvím a porodem, tedy bude plnohodnotná matka, on jen ten živitel. Objevuje se i strach o budoucnost vztahu, když žena bude aspoň v počátku pohlcena "cizím" dítětem. Proti hovoří i to, že by dítě mělo být vyústěním vztahu, vrcholem spojení dvou konkrétních lidí. A nezanedbatelnou otázkou, která páry napadá nejen u dárcovských programů, ale kdykoliv v průběhu umělého oplodnění je otázka, jestli to tak vůbec má být. Jestli to není proti přírodě, proti Bohu, proti etice...
Mluvila jsem nedávno se zdravotními sestrami z center asistované reprodukce o dárcovských programech. Tedy o možnosti darování jak vajíčka, tak s permie, ale i přímo embrya. Říkala jsem jim o své zkušenosti, že pro páry bývá psychologicky mnohem snazší varianta dárcovského vajíčka než spermie. Je-li darované vajíčko, žena se sice musí srovnat s tím, že nejde o její genetický materiál a že dítě nebude spojením jí s manželem, ale projde si těhotenství, porodem, tedy splní ženskou roli a manžel bude mít geneticky vlastní dítě. Je-li však darovaná spermie, platí vše výše popsané. Sestřičky na to reagovaly údivem, že je to vlastně nikdy nenapadlo, protože z lékařského hlediska je nesrovnatelně jednodušší darovaná spermie a proto to nikdy nepovažovaly za takový problém, kterému by měla být věnována vyšší pozornost. A teprve při tomto rozhovoru to naplno došlo i mně, že to je vlastně srozumitelné. Že se lékaři v tomto mohou velmi snadno (při vší dobré vůli) s pacienty míjet.