Alivio centrum
Specifika dětské diagnostiky
Psychologická diagnostika je oblast psychologie, jejímž cílem je posouzení vyšetřovaného podle různých charakteristik, zjištění psychických vlastností, posouzení jeho osobnosti a celkového stavu.
Diagnostika u dětí má oproti vyšetření dospělých svá specifika. Liší se (1) v přístupu k dítěti v rámci vyšetření a také (2) v problematice toho, co je vyšetřováno.
1) Psychologické vyšetření dítěte si žádá psychologa, který má praxi v práci s dětmi. Ze všeho nejdůležitější je navázání dobrého kontaktu s dítětem. Pokud není navázán dobrý pracovní vztah, je spolupráce s dítětem značně omezená. Dítě, stejně jako dospělý, potřebuje dostatek času k adaptaci na prostředí a na psychologa. Uvyknutí situaci je pro dítě mnohem náročnější úkol než pro dospělého, který má za sebou již bezpočet zkušeností se vstupováním do neznámého prostředí a s neznámými lidmi. Na dítě může dopadnout úzkost, či bezmoc, se kterou si samo neumí poradit. Dobrá adaptace je zcela zásadní podmínkou pro další spolupráci. Může jí napomoci nejen profesionální práce psychologa a vlídné prostředí, ale už i sami rodiče před první návštěvou. Je dobré dítě na návštěvu psychologa připravit, tzn. v klidné chvilce např. večer před plánovanou návštěvou dítěti povědět - pouze však v obecné rovině - co ho druhý den čeká. Tedy seznámit dítě (přiměřeně k věku) s tím, kdo psycholog je a jak návštěva bude probíhat. Např. lze dítěti říci, že psycholog je pán nebo paní, která si s mámou (tátou) bude povídat (nebo již povídal) a že si bude povídat, a možná i hrát, také s ním. Každé dítě má nějaká trápení, možná i „Pepíček“ má svá trápení. Psycholog se o tato dětská trápení zajímá a pomáhá je řešit.
U některých dětí (velmi nízkého věku, v období separační úzkosti či u dětí osobnostně více úzkostných) může být problematické odloučení od rodiče a spolupráce s psychologem o samotě, která bývá mnohdy zcela klíčová. V takovém případě často napomůže navázání kontaktu dítěte společně s rodičem, kdy se dítě může v bezpečí rodičovské blízkosti po pracovně rozkoukat. Po fázi adaptace je rodič požádán, aby odešel do čekárny. V některých případech dítě i přes úvodní společný kontakt hlasitě protestuje. Psycholog je odborník, který je na tuto situaci připraven a umí s ní odborně pracovat tak, aby dítě nebylo traumatizováno a zároveň aby se kontakt podařilo navázat. Je tedy dobré v takovou chvíli respektovat doporučení psychologa a na jeho požádání v klidu a bez průtahů skutečně místnost rodičem opustit. V takových případech je cílem první návštěvy často pouze adaptace na situaci. Zpravidla jsou i velmi hlasitě vzdorující děti podruhé schopné již kontakt s psychologem bez větších obtíží navázat.
Jak již bylo výše zmíněno adaptaci dítěte na prostředí se snaží napomoci i psycholog sám. Kromě vlídného a empatického hovoru k dítěti je přirozeným prostředkem k navázání vztahu s dítětem a rozpuštěním jeho obav hra. U malých dětí probíhá skrze hru i velká část vyšetření, spontánní hra je skombinována s cílenou hrou skrze testové metody, případně kresbu a adekvátně k věku doplněna rozhovorem. Úlohy náročné na pozornost jsou proloženy činnostmi, ve kterých se dítě může odreagovat. Specifikum u dětí je délka, jakou jsou schopné se soustředit. Vyšetření je tedy pozornosti dítěte úměrně přizpůsobeno. Zpravidla bývá rozloženo alespoň do dvou 30 – 60 minutových návštěv. Důvodem rozložení je nejen kolísání pozornosti, ale také fakt, že druhý kontakt bývá s dítětem jiný, často kvalitnější, dítě je klidnější a více v situaci jisté, někdy se na psychologa i těší.
Dalším specifikem je snadná ovlivnitelnost / manipulace s dítětem. Ta může být i neúmyslná. V dobré víře mohou rodiče dítě v rámci přípravy na vyšetření nepřímo navádět, co a jak má říkat nebo o čem si s ním psycholog bude povídat. Takové ovlivnění bývá velmi zrádné. Nejen, že takový přístup je pro dítě škodlivý a psycholog záhy odhalí, o co se jedná, ale zejména tím utrpí dobré pracovní společenství a výsledek vyšetření je pak omezený. Obdobně může působit i zpovídání dítěte po skončení vyšetření. Dítě mnohdy řekne psychologovi informace, o kterých s rodiči nehovoří. Při takovém zpovídání se může dostat do úzkých, což má negativní dopad na psychiku dítěte, a také na další setkání s psychologem. Je dobré tedy dítě po vyšetření zbytečně „nevyslýchat“. Opět zůstat na obecné rovině. Paradoxně se v rámci takového (nenátlakového) přístupu dítě samo mnohdy více spontánně rozhovoří. Také psycholog v rámci hovoru s dítětem postupuje obezřetně a dává si pozor na návodné či manipulativní otázky.
Z vývojového hlediska se míra ovlivnitelnosti dítěte liší. Specifické jsou v tomto ohledu velmi malé děti (školového věku). Ve chvíli, kdy zjistí, že je určitá odpověď žádoucí, snaží se následně odpovídat i v jiných oblastech tímto „žádoucím“ směrem. Je to zcela přirozené a v tomto období se jedná o zdravý projev dítěte.
Stejně tak přirozené, jako odpovídání „žádoucím“ směrem, je - zejména v předškolním období - „vymýšlení“ rozličných nereálných či nepravdivých příběhů. Jedná se opět o zdravý projev dítěte předškolního věku, kdy dítě žije různými fantazijními příběhy, skrze které naplňuje svoje nereálná přání. Není tedy na místě dítě za nepravdivé informace nějak kárat, či mu dokazovat, že nemluví pravdu nebo že přímo lže. Je naopak na místě ho věcně a citlivě vyslechnout.
Specifikem vyšetření dítěte je kontakt s rodiči. Ten se stává dokonce nutnou součástí psychologického vyšetření a dochází k němu v mnoha různých rovinách:
a) Jak již bylo řečeno, rodiče mohou významně pomoci, ale i uškodit v rámci navázání kontaktu dítěte s psychologem,
b) Rodiče jsou také důležitým zdrojem informací, které psycholog o dítěti potřebuje vědět,
c) Často se stává vztah mezi rodičem a dítětem také předmětem samotného psychologického vyšetření,
d) Na prvním místě jsou ale rodiče zejména největšími odborníky ve vztahu ke svému dítěti a stávají se tak psychologovi zcela rovnocennými partnery. Jsou to právě rodiče, kteří znají své dítě nejlépe a také oni mu mohou ve spolupráci s psychologem nejvíce pomoci.
2) V rámci vlastního psychologického vyšetření se dětská psychodiagnostika od dospělé významně odlišuje:
a) existují specifické oblasti, které jsou předmětem vyšetření pouze u dětí a naopak některé oblasti jsou předmětem zájmu výhradně psychodiagnostiky dospělých.
b) projevy dítěte se v mnohém od projevů dospělých významně odlišují.
a) Oblasti vyšetření
Psychologické vyšetření lze aplikovat již u novorozenců a kojenců. Jsou vypracovány posuzovací škály, které zjišťují, zda projevy dítěte jsou vzhledem k jeho v rámci normy či se začínají opožďovat, příp. dochází k jiné patologii. Hlavním nástrojem vyšetření je zde pozorování dítěte a jeho reakcí ve spontánním projevu a v různých stavech bdělosti a také při určité cílené stimulaci. Na základě toho lze již ve velmi útlém věku vznést podezření, např. na problémy se zrakem, sluchem, podezření na dětskou mozkovou obrnu, a další závažné poruchy. Při opakovaných kontrolách s odstupem několika měsíců se diagnóza postupně krystalizuje a zpřesňuje. Často platí, čím dříve se problém odhalí, tím dříve se dá zahájit terapie. Není zanedbatelný dopad i na zmírnění úzkosti rodičů, kteří mnohdy tuší, že se dítě chová jinak, ale neví, co se děje.
U předškolních dětí se škála dětské diagnostiky rozšiřuje. Přidružuje se problematika vývoje řeči, podezření na mentální postižení, ale i autismus a dále široká škála neurotických a emočních poruch. Mnohdy rodič přichází se zcela konkrétními problémy jako je pomočování příp. pokakávání, tikové poruchy, hyperaktivita, noční děsy, velmi silné projevy vzdoru, problémy se spánkem apod.
Samostatnou kapitolou, která přibývá ve školním věku a spadá výhradně do dětské psychodiagnostiky je školní problematika počínaje vyšetřením školní zralosti, dále pak specifické poruchy učení (dyslexie, dysgrafie, …) či poruchy chování (hyperaktivita, …), ale též školní či sociální fobie a výchovné problémy – selhávání ve škole, záškoláctví, šikana aj.
Ve starším školním věku a v dospívání se přidávají kromě školní problematiky (např. v rámci poradenství pro volbu povolání) i problémy spojené s vývojovou krizí. Ty mohou nabývat širokou škálu projevů jako jsou emoční a úzkostné potíže, problémy s jídlem (anorexie, bulimie), širokou oblastí jsou pak vztahové problémy s rodiči, s vrstevníky příp. s autoritami, první sexuální zkušenosti, dále též možný rozvoj psychotického onemocnění. Dospívání je též velmi častou rizikovou skupinou prvních pokusů o sebevraždu. Objevuje se též problematika sebepoškozování. V dospívání či rané dospělosti se pak mohou projevit problémy spadající již pod psychodiagnostiku dospělých jako je široká škála poruch osobnosti či poruchy v oblasti sexuálního vývoje a chování.
Zcela specifickou oblastí prolínající všechny věkové skupiny je pak trestně-právní problematika a tzv. syndromu týraného, zanedbávaného a sexuálně zneužívaného dítěte.
b) Odlišné projevy dětí oproti dospělým
Je důležité vědět, že dítě, má-li nějaký problém či trápení, zpravidla ho dává najevo odlišnými signály než dospělý. Dospělý tak může chování dítěte špatně interpretovat. Např. depresivní prožívání se od typického obrazu, jak jej známe u dospělého, může významně lišit. Rodiči tedy nemusí být patrné, že má dítě skutečně problém. Chování dítěte si může vykládat spíše výchovnými problémy a dítě za to může být např. trestané, místo aby mu byla poskytnuta adekvátní pomoc. Depresivní dítě, zejména je-li to chlapec, se může projevovat spíše agresivně a vzdorovitě. Dívky naopak častěji reagují stažením se do sebe, kdy s okolím nekomunikují. Se svým smutkem se nemusí tedy vůbec svěřit a mohou dělat spíše dojem poněkud „zakřiknutého“ ale hodného a bezproblémového dítěte.
Také propojení tělesné stránky s psychickou je u dětí výrazně větší. Deprese, stejně tak ale i celá řada jiných problémů, tak může probíhat pod rouškou více či méně závažných tělesných stesků. Např. dítě, které má problém ve škole s šikanou, si může stěžovat na to, že ho bolí bříško. Časté či nějak nápadné stížnosti dítěte či jiné vybočování z normy či náhlé změny v chování by tedy vždy měly být předmětem zájmu rodičů.