Alivio centrum
Odborné texty
Syndrom hodného dítěte
Mgr. Marek Procházka
Zmínili se před vámi rodiče někdy, že jste byli hodné dítě? Že jste nezlobili, že na vás stačilo zvýšit hlas či obočí a už jste byli hodní? Možná jste se dobře učili, nosili domů samé jedničky, aniž by vás rodiče museli nutit psát úkoly – sami jste byli svědomití a zodpovědní. Možná že později, třeba před maturitou nebo na vysoké škole, jste se dokonce učili příliš, a rodiče vám říkali, abyste to tak nepřeháněli, abyste si dali pohov.
Mohlo by se zdát, že mít takové hodné a poslušné dítě je požehnání – pro něj i pro rodiče. Nebo že rodiče dobře dítě vychovávají, a tak se jim to vrací: jejich dítě jim nedělá starosti a je úspěšné. A přitom se tu možná pro všechny zúčastněné rodí překvapení. Přichází někdy v pubertě, někdy na prahu dospělosti, třeba na vysoké škole, a může mít různou podobu.
Je možné, že uvedený scénář je na pozadí různých moderních poruch, ale typicky mívá následující průběh. Syndrom hodného dítěte se ohlásí nějakým druhem životního kolapsu, spojeným s nedostatkem energie. Stane se třeba, že dosud výborný student, jedničkář, nedokončí vysokou školu. Důvody může uvádět různé: přestalo mě to bavit, nenaplňuje mě to, chci zkusit něco jiného. Může se pak stát, že vyzkouší několik škol, aniž by některou z nich dotáhl k titulu – a paradoxně bojuje s dosažením vysokoškolského vzdělání.
Někdy je při bližším zkoumání na pozadí nechuť dělat zkoušky. Pokud jsou náročné, stojí studenta mnoho energie, protože jisté získání dobré známky je – při různých rozmarech učitelů a proměnlivosti vysokoškolského prostředí nebo vyšší náročnosti látky – čím dál obtížnější. Takoví studenti proto skrytě obdivují odvahu spolužáků, kteří jdou zkoušku “zkusit” a často se jim to podaří. Zároveň si nedovedou představit, že by to udělali sami a na zkoušky se nadále pečlivě připravují.
V lepším případě takový mladý člověk začne být unavenější, jeho dosud nadprůměrná výkonnost klesá, ale přesto se mu podaří dotáhnout studium, a v praxi se mu pak poněkud uleví. V horším případě se mu v životě začnou střídat období výkonnostních spurtů a období někdy i hlubokých depresí s výrazným úbytkem energie. Často se souběžně vyskytují potíže ve vztazích, v tomto období hlavně partnerských. Pokud ještě ve fázi vysokého výkonu nepřijde rodina, může se hledání životního partnera protáhnout i na dlouhá léta. Zajímavé přitom je, že opakované vztahy ukončuje právě ono nyní již dospělé hodné dítě.
O syndromu hodného dítěte bylo napsáno mnoho. Z populárně psychologické literatury je dostupná knížka “Dětství je drama” (Alice Millerová, Nakladatelství Lidových novin, 2001) nebo kniha “Narcismus, vnitřní žalář” (Heinz-Peter Rohr, Portál, 2008). Nálepka “narcismu”, pod kterou se poruchou zabývají psychologové, možná odradila některé čtenáře, kteří by se jinak v popisu tohoto životního scénáře našli. Porozumět podstatě syndromu hodného dítěte je prospěšné jak pro lidi, kteří v dětství nezlobili, tak pro rodiče takových dětí. Je velmi užitečné přečíst si aspoň jednu z uvedených knížek, protože podstata problému je složitější.
Zjednodušeně řečeno, hodné dítě nezlobí, protože si chce – potřebuje – zasloužit lásku rodičů. Velmi brzy proto začne potlačovat své vlastní přirozené potřeby a impulzy a zaměří se na odečítání potřeb a očekávání rodičů, později učitelů či jiných autorit. Tak se postupně odnaučí naslouchat svému já, oddělí se od svých emocí a pudů.
Uvedený model funguje hodnému dítěti dobře do té doby, dokud je jeho vnitřní motivace založena na hodnocení referenčních osob. Hroutí se právě v rané dospělosti, kdy nabývá na důležitosti sebehodnocení a zdrojem motivace se stává vlastní já. Mladý člověk začíná hledat vlastní cesty životem a přirozeně se ptá: Co je moje cesta? Kdo vlastně jsem? Co mě opravdu baví, naplňuje? Hodné dítě však v této souvislosti pociťuje žalostný nedostatek vlastních pocitů, hnutí, impulzů. Ano, ty byly totiž pohřbeny již velmi dávno pod očekáváními rodičů, stejně jako schopnost dítěte těmto vnitřním pohnutkám naslouchat a řídit se jimi.
Prožívané pocitové vakuum je proto kompenzováno silnými podněty, které mladému člověku přinášejí pocity, prožitek. Hodné děti podávají vysoké výkony, snaží se být nejlepší v jedné, ale častěji několika oblastech. Na druhé často působí jako perfekcionisté, nároční nejen na druhé, ale především sami na sebe. Urputně tak dosahují ocenění okolí, které jim dosud dodávalo drive a zoufale se snaží nalézt sebepřijetí tam, kde je provždy nestabilní – v hodnocení druhých.
Jako každá porucha založená v raném dětství, i syndrom hodného dítěte je úporná potíž. Výše uvedené knížky vidí možnou, i když nezaručenou cestu ven v dlouhodobé intenzivní psychoanalytické terapii. Přesto se domnívám, že i porozumění mechanizmu syndromu je přínosné. Porozumí-li např. čtenář vzniku svých problémů, může odpustit nejen sobě, ale i svým rodičům. I oni totiž byli obětí podobného výchovného působení, které nevědomky přenesli na své děti.
Důležité je i porozumění svým vlastním prožitkům oddělenosti od emocí, malého kontaktu s vlastním já – a mechanizmu jejich vzniku. Přitom dlouhodobá psychoanalýza nemusí být jedinou cestou k sobě, vždyť moderní přístupy nabízejí řadu jiných možností. Humanistické psychoterapeutické směry např. rozvíjejí metody, které vedou člověka do kontaktu sama se sebou. A jistě i jiné prožitkově laděné techniky mohou při hledání sama sebe prospět.
Seznámí-li se s problematikou rodiče hodných dětí, mohou být citlivější k mechanizmům, jejichž působením syndrom hodného dítěte vzniká. Mohou být proto ostražitější k vnitřnímu světu svých dětí, mohou jej vnímat o něco hlouběji, než je běžné z hlediska výchovy. Mohou si uvědomovat stinné stránky vysoké výkonnosti svých dětí a možná zatížení, která jim jejich poslušnost a vychovanost vytváří do budoucna. Mohou také více reflektovat svá očekávání od nich, svůj tlak na jejich výkon nebo dokonce – a to by bylo obzvláště přínosné – emoční mechanizmy, které při výchově uplatňují.